Lucie Linhartová

reflexní terapeutka

 
Úvod Pro zdraví Kontakt
Návrat ke kořenům Reflexní terapie Čakry
 Breussova masáž
Ceník Odkazy
 
"Schopnost dávat a přijímat lásku, je pravou cestou k uzdravení."
 

Návrat ke kořenům

V dávných dobách, kdy lidé byli ještě na úrovni bohů, byla příroda se svým tajemstvím jejich jediným náboženstvím. Byl to Zlatý věk, kdy lidé ještě znali sílu Měsíce a moudrost Země.

I dnes můžeme vkročit do světa, od něhož jsme ztratili klíč, připomeneme-li si prastaré zvyky a tradice a oživíme je pomocí časových uzlových bodů, ze kterých si lidé vytvořili „umělé svátky“, aniž by chápali jejich význam a důležitost.

 Doba, ve které se nyní lidstvo nachází, je výjimečná a nabádá nás ke změně. Nabádá nás ke změně myšlení. Je třeba se vrátit k prastarým zvykům a pozorování cyklů přírody.

Člověk má neomezené možnosti, jen se musí zbavit předsudků, naučit se rozeznávat symboly a uznat význam vzorů a cyklů pozorováním.

Dalším hlavním tématem a úkolem současnosti je naučit se rozeznat pravdu od lži.

 S pozorováním můžete začít klidně dnes. Začněte si všímat například archetypálních symbolů, které máme všichni uložené v podvědomí, ať už jsme se narodili kdekoli na Zemi. Jedním z konkrétních příkladů je symbol šachovnice. Zkuste si odedneška všímat, kde všude se používá. Můžete ho vidět na oblečení, na podlaze státních budov a kostelů, v zednářských chrámech... až si začnete všímat symbolu šachovnice, jistě Vás pobaví, kde všude se dá najít. Berte to jako hru, zaručeně Vás pobaví a zároveň zbystří Vaší mysl.

 
Symboly

Symboly přicházejí z hlouby lidské duše, kam lidské vědomí nemůže dohlédnout. Nevznikají racionálně a nejsou produktem vědomí. Jsou odrazem nejhlubší podstaty člověka, která je všem lidem společná a jejíž kořeny vyrůstají z podstaty bytí

Například karty Tarotu představují nadčasové symboly a jsou součástí živé paměti lidstva, na kterou jsme všichni napojeni. Tato paměť je nadčasová, a tak současně zahrnuje minulost, přítomnost i budoucnost. Tarotové karty jsou „okénka“, kterými do této ohromné „databáze“ můžeme nahlížet.

Symbol v sobě skrývá různé úhly pohledu. Je to něco, co v sobě spojuje protiklady (dobrý / špatný) a vymyká se přesným definicím. Symbol reprezentuje něco, co nemůže být reprezentováno žádným jiným způsobem.

Pokud bychom si představili jakousi škálu symbolů, pak by na jednom konci byly symboly, které mají charakter osobní, a na druhém ty, které jsou nadosobní, kolektivní, tedy archetypy.

Archetypy jsou univerzální ideje či obrazce. Jsou to pravzory a pravzorce, motivy (pohnutky k jednání.  Je to dědictví lidstva vyplívající z jeho zkušenosti.

 
Symboly nalezneme v pohádkách a bájích, jež jsou také dědictvím každého národa.. Jsou to například tyto symboly: jeskyně, had, cesta, slunce, měsíc, strom, voda, lotos...(sami jistě můžete doplnit další)...

 
Časové uzlové body

(Při tvoření této kapitoly jsem čerpala z knihy „Věčný příběh“ od Ariany a Ravena Argoni. Doporučuji Vám i jejich ostatní knihy. Najdete v nich spoustu inspirace a pravdy.)

        v kalendáři si poznamenejte si tyto data:

 ·        1. února

·        21. a 22. března

·        30. dubna a 1. května

·        21. a 22. června

·        31. července a 1. srpna

·        21. září

·        31. října a 1. listopadu

·        21. a 22. prosince

1. února – slavnost svící a ohně – Imbolc

 Tento svátek slavili Keltové, byl věnován bohyni Birgitě (Brigitě).

Svátek Imbolc byl věnován mléku. Podle legendy porodila Matka Bohyně  na zimní slunovrat slunečního boha a Imbolc byl čas kojení. Brigita byla oslavována jako matka mléka, která živí své děti plameny života a lásky.

Čas dnešních Hromnic označoval předěl, kdy zima začíná pomalu ztrácet svou moc.

Šlo o výrazně ženský  svátek a čas ženského „čarování.“ Ženy vytvářely ze slámy postavu ženské bohyně oblečené do bílých šatů. Na srdci měla na znamení vnitřní čistoty pověšený křišťál. Obcházelo se s ní stavení a žehnalo se domácím zvířatům. Dále se ze slámy dělaly tzv. Birgitini kříže, které po celý rok ochraňovaly domácnost, lidi i zvířata.

Dalším důležitým zvykem bylo zhotovování svíček – hromniček. Po celý rok, když přišla bouře, povodeň nebo vichřice se stavěly spolu s čerstvým chlebem do oken. Měli chránit před bleskem, vodou a ohněm.

 Imbolc je svátek nových začátků, nových lásek, svátek zrodu a prvních vzplanutí, i když Imbolc ještě patří do tmavé poloviny roku.

1.února se uctívá země, voda a vzduch.

Z mytologického hlediska nadešel čas proměny stařeny (paní Zimy) v mladou krásnou dívku. Svátek je předzvěstí znovunabytí  životních sil. Je to čas maškarních bálů a masopustních orgií. Měli bychom držet půst (nejíst maso)!

Podle tradice  se teď dějí skoky v čase.

Imbolc byl chápán jako začátek nového roku. Lidé se v tu dobu snažili napojit na paměť rodu. Je to nejlepší doba na výlety do minulých životů. Imbolc představuje možnost nahlédnout do vlastního nitra jako do zrcadla. Je to nejlepší období pro rekapitulaci minulého roku a všeobecně všeho, co patří k minulosti.

 
21. a 22. března – Jarní rovnodennost

 

Čas probuzení. Čas zdraví. Jaro se ujímá vlády. Na stromech se nalévají pupeny, míza se vrací z kořenů do korun, noc a den jsou stejně dlouhé. Uctívá se země a voda – princip ženskosti a mateřství.

Symbolem jsou vejce – nový život a znovuzrození. Mytologická Ledová královna se mění v panenskou dívku, která bude 30.dubna připravena spojit se s mladým bohem. Podle jiných bájí se bohyně podsvětí mění v mladou bohyni života a matka Demétér oslavuje návrat své dcery Persefony.

Symbolické barvy  tohoto období jsou zelená – barva vegetace, vitality a zlatá – barva slunce.

S jarní rovnodenností je spojeno mystérium jarního úklidu. Nejde jen o bezvýznamný zvyk. Úklid má v sobě něco magického a souvisí s nastolením biologického pořádku v našem těle. Všechny myšlenky mají svůj odraz ve hmotném světě. Člověk, který má kolem sebe nepořádek, má nepořádek i ve své duši.

 
Další jarní zvyky – v předvečer svátku sv. Jiří  tj. 23. dubna, se hledaly čtyřlístky pro štěstí. Nálezce si ho však nesměl ponechat, ale někomu ho tajně darovat, tak aby o tom nevěděl (např. zašít do podšívky).

Pokud někdo našel 5-ti nebo 6-ti lístek, čekalo ho mimořádné štěstí. 7-mi lístek se nesměl trhat, jen uctivě obejít s nechat.

24. dubna na sv. Jiří se pekly figurky z těsta, mezi nimiž nechyběl hádek, vylézající po žebříku.

30. duben a 1. máj – Beltain

 

Noc z 30. dubna na 1. května je známá jako Filipojakubská nebo také Valpuržina. (Svátek Filipa a sv. Jakuba byl později přesunut na 3. května.)

Je to noc stvořená pro magii a čarování. Podle tradice se během této noci slétali čarodějnice na místa opředená strachem - na šibeniční vrch, na popraviště nebo na Babích horách. Měly prý před sabatem neodolatelnou chuť škodit lidem. Tomu se ovšem dalo zabránit magickými prostředky vodou, ohněm a bylinami. Na ochranný rituál se připravovala celá vesnice. Sbírala se ometená košťata a napouštěla se kolomazí. Na určeném místě se připravila hranice na níž se posadila vycpaná figura Čarymůra. Hospodyně vymetaly každé smítko, dveře znamenaly křížem a prahy vykrápěly vodou. Mezi okna a do škvír strkaly větvičky černého bezu, trnky, šípku a angreštu. Kromě toho odpuzovalo čarodějnice práskání bičů hluk a zvonění.

Potom se šlo k ohni, kde se všichni veselili, zpívali, tancovali.

Na první pohled je Beltain – „májka“ typický falický svátek jara a sexuality, plodnosti. Nejde však pouze o plodnost, ale o regeneraci zdraví. Tento svátek má však vyšší smysl - májka na návsi  symbolizuje spojení dvou principů: vody a ohně, slunce a země, bohyně a slunečního boha. Spojením dvou protikladů se dosahuje dokonalosti.

(Naše prvomájové oslavy se bohužel dokonale odsexualizovaly, když jsme je musely slavit v průvodech jako svátek práce..)

 Spojením ženského a mužského principu vzniká pátý element éter. Je to stejné, jako když se vztyčí menhir. Stojící kámen je falický symbol, zatímco země, která jej drží, symbolizuje ženu. Oba tyto elementy oplodní prostor, a to zvláštní, co kolem můžeme právě a prvomájové noci vnímat, je pátý element – éter. Stejným způsobem fungovaly pyramidy a katedrály – místa, kde se člověk mohl spojit s pátým elementem, podobně jako se ve věčném příběhu spojuje matka bohyně se svým synem.

21. a 22. června – Letní slunovrat

„Na svatého Jana, otvírá se k létu brána“ – svatojánská noc je jednou z nejkratších nocí v roce. U svatojánských ohňů se scházela hlavně mládež. Dívky přišli vykoupaná v potoce nebo v rose na louce. Při koupeli říkaly: „Svatojánská vodičko, ať mám zdravé tělíčko“. Nikdo se na ně přitom nesměl dívat ani je oslovovat. Dívky pak se svými milými skákaly přes oheň, podle pořekadla: „Kdo se umyl u pramene, musí také do plamene“.

 Letní slunovrat nám připomíná pozůstatky slunečního kultu, při němž se oslavuje Slunce a voda. Podle starých zvyků má v tento den voda obrovskou sílu. Vykrápěla se stavení a ke studánkám se přinášely dárky – většinou dobroty např. koláče. Nebo se studánky uctívaly tak, že se třikrát obešly proti směru hodinových ručiček, aby se pro toho , kdo rituál prováděl, zpomalil nebo zastavil čas. Okolní vegetace se zdobila barevnými stuhami, aby se to líbilo vodním vílám a duchům. Odtud zřejmě pochází zvyk házet peníze do kašen.

Podobně se obcházely a přeskakovaly ohně. Skok přes oheň symbolizoval očistu. Postačí však delší dobu sedět u ohně a dívat se do plamenů a vyčistit si tak myšlenky.

 Pradávné kamenné kruhové stavby, jimiž o letním slunovratu pronikne nejdelší sluneční paprsek až k zemi, nám mají tuto skutečnost připomínat na věky věků.

 21. června uctíváme Slunce a nejdelší den, zatímco 24. června oslavujeme letní noc. Je to tma, která je nejvíc naplněná světlem, mužskou sexuální silou.

 Když se v tuto dobu sluníme, měli bychom si představovat, že se naše kůže sytí zlatavou sluneční energií. Čerpáme ji do našeho solar-plexu a rozvádíme jí pak do celého těla.

 

31. července a 1. srpna - Lugnasad

 

 Svátek keltského boha Luga, boha havrana připomínal naše dožínky – sklízely se a oslavovaly plody přírody.

13. července „Svatá Markéta hodila srp do žita“ – zahajovaly se žně. Markéta patřila k nejoblíbenějším světicím. Známe ji jako prastarou bílou bohyni, kterou ráno můžeme spatřit jako Jitřenku, při soumraku jako Večernici, která doprovází Slunce na jeho věčné pouti. V Antice spatříme Venuši, božskou Afroditu, která vystupuje z vody, aby dala světu krásu a světlo.

Svatá Markéta byla podle lidové tradice také patronkou rodiček.

22. července hází srp do žita Máří Magdaléna.

 Dožínkových zvyklostí byla celá řada. Pekla se první placka, která se schovávala do příštího roku, stejně jako poslední snop, který se někdy zaorával do první brázdy. Uctíval se vegetační bůh – ze snopů a klasů se vytvořila figurína, které se potom usekla hlava, bušilo se do něj cepem a nakonec se spálil. (Podivný rituál?) Slavnostně zapálený oheň se obcházel po směru hodinových ručiček jako symbol času. Obětního rituálu na zajištění nové úrody se zúčastňovala celá vesnice.

21. září – Podzimní rovnodennost

 

Babí léto. Vzduchem poletují lehké pavučiny, předivo trpaslíků. Bývalo zvykem obětovat polím, stromům a domácím duchům. Byli to takzvaní hospodáříčkové, kteří ochraňovali domácnost. Zaříkávaly se včelí úly a za účelem  udržení silného včelstva se otíraly meduňkou.

Byla to doby eleusínských mystérií . Démeter se loučila s Persefonou. Období babího léta patří k nejkrásnějším v roce údajně proto, že symbolizuje lásku matky k dceři.

Byl to čas lidové magie. Byliny nasbírané během léta se užívaly nejen k léčení, ale i k různým obřadům.

Pokud babí léto správně hřálo, rozkvetly znovu některé byliny. Odtud zřejmě pochází starý slovanský název 9. měsíce  - májík a německý Kleine Mai (malý máj).

 V této době se oslavovala sklizeň úrody, zvláště obilí. Vyráběly se symbolické rohy hojnosti, plnily se úrodou a obětovaly se na počest Velké Bohyně. Roh hojnosti je ženský a mužský symbol dohromady. Je dutý jako jóni a vypadá jako lingam.

 Z posledních sklizených snopů se pekly bochníky v podobě lidských postav, rozdělily se mezi členy domácnosti a obřadně snědly. Každý takový bochník představoval duši obilí. Věřilo se , že požitím bochníku se do člověka dostane génius obilí, což bylo nezbytné, aby i příští rok vzešlo obilí ve své kultivované podobě.

Několik sklizených brambor se upeklo hned na poli. Ochutnaly se a pochválily, aby se duchové brambor neurazili. Uskladněné brambory pak přes zimu vydržely.

31. října a 1. listopadu - Samain

 

Listí opadává, ptáci odlétají, příroda se chystá na zimu. Samainem začíná temná polovina roku. V podzimní noci mezi 31. říjnem a 1. listopadem vzplály daleko viditelné hranice na počest největšího keltského svátku, známého jako Halloween. Podle legend se uvolňovaly magické síly a neviditelná vojska vycházela z jeskyň a kopců.

Při Samainu se obrazně řečeno pochovával starý sluneční bůh (zobrazován jako havran, býk nebo muž s jeleními parohy), a byla oslavována jeho žena , bohyně, která při Beltainu (na jaře) počala.

O Samainu se oslavoval nejen život, ale i smrt. Duše mrtvých se v tuto doby vracely do svých domovů, aby se ohřály u ohně. Dodnes se zapalují na hřbitově svíčky. Věřilo se, že bludné duše, které se nemají kam vrátit, se neklidně toulají podzimní krajinou.

V podstatě nejde o nic jiného než o přenesený smysl symboliky Slunce a Měsíce, sluneční král odchází do říše mrtvých, aby se znovu vrátil skrze svou měsíční matku.

V alchymii je to fáze, kdy umírá starý král Saturn, což lze přirovnat k umírající životní síle, která se znovu probudí prostřednictvím ženského aspektu přírody. Regenerace se dá uskutečnit jedině skrze umírání a smrt. Smrt souvisí nerozlučně se životem.

Samain je doba, kdy bychom měli více naslouchat jeden druhému. Vyslechnout si, co si kdo přeje, nevyvolávat rodinné konflikty. Navštívit  hřbitov, popřemýšlet o pomíjivosti naší existence, napojit se na paměť našeho rodu...

21. a 22. prosince – Zimní slunovrat

Svátek svatého Ondřeje – 30. listopadu - označoval začátek zimního adventu a ohlašoval příchod zimního slunovratu, kdy podle staré pohanské legendy porodí Matka Bohyně slunečního boha.

Z mikulášských průvodů5. prosince – je známá Lucie – démonická žena, která vzbuzovala strach. Byla spojována s kultem zemřelých a zjevovala se v temných nocích uprostřed zimy.

Vedle této čertovské Lucky známe i Lucii, Světlanu, nositelku míru a světla.

“ Svatá Lucie ukazuje svou moc, neb nám dává nejdelší noc“ a „ Lucie noci upije a den nepřidá“ – od roku 1582, kdy došlo ke gregoriánské reformě kalendáře, tato pořekadla neplatí.

V Lucie se alegoricky spojuje noc a Slunce, tma a světlo, bílí a černá.

Hermetická symbolika přerodu a zrodu – ze tmy se rodí nový život.

 21. prosince – Zimní slunovrat – je nejdelší noc v roce. Dny se začnou opět prodlužovat. Podle staré pohanské legendy se slaví zrozené nového Slunce. Porodila jej Matka Bohyně a pro nás to znamená, že se vrátí harmonie, projevující se jako život, že zima a smrt nezvítězí, že to co umřelo, se opět začne probouzet. Sluneční paprsky, které do té doby slábly, najednou začnou nabývat na síle.

Tyto svátky se kdysi slavily bujaře (asi tak jako náznak dnešního Silvestra), ve starém Římě se jim říkalo Saturnálie – v tu dobu vládla svoboda, živočišnost, sexualita, divoké orgie a obžerství (pravý opak toho, na co jsme o Vánocích zvyklí, kromě toho obžerství).

A na závěr pár slov o vánočních stromcích - v uctívání stromů se výrazně lišíme od starých Germánů, Keltů, Slovanů... Staré národy uctívaly stromy, které pro ně představovaly spojení s božskou podstatou, která je v každém z nás. Strom symbolizoval cestu životem.

V 16. století přišel podivný zvyk řezat stromy a nosit si je domů a zdobit si je.  Zkuste si sami vypěstovat stromek, ať vidíte, kolik to stojí námahy, a za pět let ho uřízněte a vyhoďte...

(Nebo se nad tím zkuste alespoň zamyslet.)